Novoroční dny

U nás jako už každoročně slavené trochu později.

Když měníme rodinný kalendář za novější kousek a lidé na celém světě slaví Silvestr, Muž bývá obvykle večer v práci.

Jak kluci rostou, víc a víc to vnímají - že končí starý rok a začíná nový a že lidi kolem nás to slaví, a tak chtějí taky. Letos jsme tedy narychlo připravili trochu dobrot - jednohubky a sýrové krekry.

Večer jsme ještě pekli chleba - poslední toho roku. A pak jsme hráli hry a četli si knížky, co jsme dostali pod stromeček, a najednou byla skoro půlnoc. Uteklo to, ani nevíme jak. 

Kluci se chtěli jít ven podívat na ohňostroje, tak jsme se vypravili na zahradu. A protože to lidi pálili hlava nehlava skoro hodinu, a kluci to k mému překvapení vydrželi venku a taky to rychle uteklo, tak jsme se na zahradě sešli i s tatínkem a doma jsme si pak společně i připili. My s Mužem taky na to naše 15. výročí (no ano, seznámili jsme se na Silvestra :-)

Knižní komínek - aneb o co se naše knihovna rozrostla během Vánoc

Jedna z největších radostí pod stromečkem - doplňky k dřevěné vláčkodráze - kluci se jí věnovali převážnou část Silvestrovského večera

I na nové hry během večera došlo

Talíř jednohubek snědli kluci skoro celý sami

Poslední chleba roku 2017

Sýrové krekry s černým sezamem

Novoroční přípitek v jednu ráno i se svištěma

S Mužem to pak slavíme o den dva později, jak to vyjde.

Kváskové krekry se semínky a sýrem

První letošní

Na Nový rok je ale vždycky čočka, abychom měli dostatek, a taky bývá výlet. Letos k Menhiru na Mořince.

Třímetrový Menhir je na kopci nad Mořinkou od 31. prosince 1999, takže když jsme se k němu vydali, stál tam už osmnáct let a jeden den. Menhir otesal Petr Váňa, akademický sochař, Mužův kamarád a také autor kopie sousoší Géniů, která zdobí průčelí rekonstruované historické budovy Národního muzea (originál od Antonína Poppa zde stál od roku 1889, měl být restaurován, ale to se ukázalo již jako nemožné, proto byla zhotovena kopie a originál je umístěn v interiéru NM).
Vedle Menhiru stojí na kopci i Zdeňkovo křeslo, betonová socha z roku 2003 od Zdeňka Ruffera.
Samotná Mořinka také stojí za návštěvu, je to malebná vesnička, která byla v roce 1995 vyhlášena vesnickou památkovou zónou. A já k ní mám navíc citový vztah, jezdila jsem tam od malička, bydlí tam totiž sestra mojí babičky, říkáme jí teta :-)

Trošku se zpožděním - šťastný nový rok vám všem :-)