pondělí 30. května 2016

Rozhledna Děd

Tip na krásnou nenáročnou procházku.


O stavbě rozhledny na Dědu (492 m n. m.) bylo rozhodnuto v roce 1891 berounským odborem Klubu českých turistů. Stavba byla zahájena ve spolupráci s místním okrašlovacím spolkem. Jako materiál byly použity bílé cihly z Králova dvora u Berouna. Stavba probíhala 4 měsíce a dne 17. 9. 1893 byla slavnostně otevřena. Byla to vůbec první rozhledna, kterou vybudoval KČT.
Má podobu hradní věže, je vysoká 12 metrů, na ochoz volně přístupné vyhlídkové plošiny ve výšce 10 metrů vede 56 schodů. Vnitřní schodiště je litinové.
Výhledu z velké části brání vzrostlé stromy. Vidět můžete severním směrem Kladno a Křivoklátské lesy.
Nejkratší cesta vede z obce Zdejcina, po zelené TZT cca 1,5 km do mírného vrchu.

Tou cestou jsme se vydali i my. Jeli jsme po silnici Brdatce a už po výjezdu z lesa nás čekal mimořádný výhled. Ten nás neopouštěl v podstatě celou cestu.
Trasa není nikterak náročná, je to nádherná procházka nádherným lesem, zvlášť takto na jaře, kolem dokola rostly samé sasanky. 
Výhled z rozhledny byl pak mnohem hezčí a větší, než jsem předpokládala, v podstatě je vidět na všechny strany, všude je co ke koukání. 




Hledej sojku





















Talichova stezkaHřeben Dědu a rozhlednaVrchol Dědu (492 m n. m.) je nejvyšším bodem zalesněného hřebenu táhnoucího se vysoko nad údolím Litavky. Podle některých autorů pochází jeho název od slovesa "bděd", protože plnil funkci střážního vrchu. Podle jiných pojmenování stejně jako u starého váženého člověka znamenalo úctu, kterou k němu lidé chovali. V každém případě nedaleko Dědu Na Lísku byla v terénu identifikována celá řada mohyl, svědčících o existenci rozsáhlého pohřebiště. Území leží také v blízkosti keltského hradiště ve Stradonicích. Skutečností ale zůstává, že v listině z roku 1541, kdy město Beroun kupovalo obec Zdejcinu s okolními lesy, je tento vrch označován jako Bílá hora.Dubové a bukové lesy na Dědu byly v minulosti zdrojem kvalitního tvrdého palivového i stavebního dřeva. V lesích se pálilo dřevěné uhlí a z rovných dubových kmenů se vrtaly tzv. "truby" pro městský vodovod. Město pronajímalo zdejší lesy také jako honitbu. Na jižních svazích Dědu se ještě v polovině 18. století nacházela spousta vinic s kvalitní révou. O tom dodnes svědčí řada pomístních názvů. Některé z vinohradů údajně založil Karel IV. Je možná ironií osudu, že právě francouzská armáda Ludvíka IV., která obsadila Beroun v 30leté válce, vinice vysekala a spálila.
Vrchol Dědu se v 19. století stával častým cílem sokolských výletů a vlasteneckých poutí. Proto zde také Klub českých turistů společně s Okrašlovacím spolkem v Berouně nechaly vybudovat nákladem 3000 zlatých 12 m vysokou zděnou rozhlednu. Z dnešního pohledu nás upoutá zvlášť rychlost realizace stavby. 21. září 1892 byl zveřejněn záměr rozhlednu postavit, 1. května 1893 byl položen základní kámen a 17. září téhož roku proběhlo její slavnostní otevření. Stala se jedním z významných turistických cílů Berouna a je jím i po 120 letech. V roce 2011 v hlasování čtenářů MF Dnes byla vyhlášena jako druhá nejhezčí rozhledna Prahy a Středních Čech, hned za tou Petřínskou.
Děd a zkameněliny
Děd a jeho okolí patří k významným nalezištím zkamenělin. Místní paleontologická lokalita je ve vědeckém světě označována jako Drabov, podle názvu zdejšího polesí. Dokonce i jedna zkamenělina má latinské pojmenování Drabovia redux.
Děd a celý jeho hřeben lemující na severní straně berounskou kotlinu je budován tvrdými křemenci, náležícími z vědeckého hlediska k letenskému souvrství. Ve starší odborné literatuře jsou označovány také jako drabovské. Tyto usazené horniny vznikly asi před 460 miliony let v chladném ale mělkém ordovickém moři. Místo, kde stojíme, bylo tehdy pod mořskou hladinou a navíc se nacházelo na jižní polokouli někde až u břehů dnešní Antarktidy. Úpatí Dědu je tvořeno vrstvami břidlic. Jedná se také o ordovické sedimenty, ale z pozdějšího období. V ordovickém moři žilo množství živočichů, jejichž pevné schránky se nám dochovaly v podobě zkamenělin, zvláště trilobitů.
Nejen okolí Berouna, ale celou oblast usazených staroprvohorních hornin mezi Prahou a Plzní výzkumem zkamenělin celosvětově proslavil francouzský badatel Joachim Barrande. Po něm také byla pojmenována Barrandien. Barrande byl nejen vzdělaný, ale do svých 80 let i fyzicky zdatný. Za zkamenělinami putoval pěšky s geologickým kladívkem, síťovkou a v dlouhém ošuntělém kabátě, který mu sahal až ke kotníkům. Při svých častých návštěvách Berouna pobýval v Hájovně na Drábově nebo u svého přítele, podnikatele Martina Dusla, který byl sám velkým sběratelem zkamenělin a vlastnil jejich rozsáhlou sbírku. Její pozůstatky můžeme dnes spatřit v muzeích celé Evropy, zvláště v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni. Po Duslovi byla pojmenována zkamenělina záhadného členovce z okolních křemenců jako Duslia insignis. Mimo pana Dusla byl významným sběratelem a paleontologickým badatelem c. k. guberniální rada a hejtman berounského okresu Ignaz Hawle, který společně s botanikem A. C. J. Cordou vydal monografii o českých trilobitech.
Zkameněliny pomáhali Barrandovi sbírat tzv. skalníci. Byli to poloprofesionální sběrači, kteří po zaškolení pro něj pracovali. Jednalo se většinou o prosté lidi, pro něž byla tato činnost vítaným finančním zajištěním. Nebylo jich mnoho a byli elitou mezi sběrateli. Z Berouna k nim patřili např. František a Jan Marek, Václav Svoboda a bratři Zíkové ze Zdejciny. Poslední skalník Tomáš Marek, který bydlel na jižním svahu Dědu, zemřel v roce 1944 ve věku 94 let.
Beroun a nerostné bohatství
Okolí Berouna je bohaté na různé druhy nerostných surovin. Odpradávna se zde dobývaly a také zpracovávaly. Mezi vliv na rozvoj řemesel a později také průmyslu. Zvláště zpracování železné rudy má dlouhou tradici. Železnou rudu tu těžili už Keltové. Nejstarší středověké železářské hutě ze 14. - 16. století vznikaly zvláště kolem toku Berounky a Litavky. Dodnes je připomínají názvy Stará Huť (Hýskov), Nová Huť (Nižbor) a Karlova Huť (Králův Dvůr). Zbytky po opuštěných těžebních jamách a štolách najdeme severně od Dědu a Zdejciny. Zdejší rudu zpracovávala i první vysoká pec v Čechách postavená v Karlově Huti v roce 1595.
Nedaleko odtud na severozápad Na Lísku se také dolovalo černé uhlí, které objevil v roce 1810 hajný Kulhánek. Povrchová těžba probíhala ještě v první polovině 20. století. Pro malou mocnost vrstev a špatnou jakost uhlí bylo dolování zanecháno. V lese mezi Lískem a Zdejcinou se nachází zarostlé haldičky a propadliny, vzniklé v místech mělkých důlních děl.
Přímo v Berouně se těžila výborná cihlářská a keramická hlína, které daly základ zdejšímu hrnčířství a klasické berounské keramice jedné z nejlepších v Čechách. Na místo těžby této suroviny upomíná název ulice V Hlinkách, kde měli ve středověku z obavy před požáry berounští hrnčíři své dílny. Později zde byla také městská cihelna. Nejkvalitnější bílou hlínu dobývali hrnčíři v okolí Lhotky. 
Jako stavební kámen se v okolí těžil diabas, křemenec a vápenec. Diabas z lomu Nad Ovčínem se využíval např. ke stavbě podezdívek a v roce 1817 z něj byla vybudována silnice na Vráž. Stejná hornina z lomu Na Lištici byla použita při stavbě Jezuitské (dnes Karlovy) ulice v Praze. Tvrdý křemenec z Plešivce nad Hýskovem sloužil k výrobě velkých dlažebních kostek tzv. kočičích hlav, z kterých bylo vydlážděno i berounské náměstí. Ke stavebním účelům byl využíván materiál z pískoven u Hýskova a V Pánvích.
S rozvojem průmyslu souvisí těžba vápenců. Ještě před ní lidé podomácku v jednoduchých pecích pálili vápno a rozváželi často i na velké vzdálenosti. Práce vápeníků byla těžká, ale výnosná, protože protože s rozvojem stavebnictví poptávka po vápně rostla. V 2. polovině 19. století však ruční práci vytlačila průmyslová výroba. Nové stavební technologie vyžadovaly i nové materiály jako cement. A tak hned vedle železáren vznikly i Králodvorské cementárny, které byly v provozu až do roku 2003. Těžba vápenců a výroba vápna však pokračuje i v současné době.



















 

  

 







Cestou zpátky jsme sbírali mladé modřínové šišky, které byly popadané na cestě, Eliášek zapisoval do kamene trasu, nesměly chybět zastávky u louží a spousta jiných dobrodružství. Není divu, že kluci cestou domů usnuli.
Večer nám Muž udělal večeři a promítnul na staré Diax promítačce pohádky.




Dobrou noc :-)

4 komentáře:

  1. Jé, to jste byli kousek od nás ;-) Já ten výhled ze Zdejciny na údolí Berounky taky zbožňuju, je úchvatný. Na Dědu to máme rádi, my tam pravidelně chodíme vždy na Nový rok, sejdou se tam místní lidé, je tam občerstvení a hraje se tam, je to fajn tradice. Jinak na Zdejcině je ještě malá rodinná farma, která vyrábí výborné ovčí a kozí sýry. U nás to prostě žije ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo, pořád tak nějak kolem sebe kroužíme :-) To je moc hezká novoroční tradice, to je dobré vědět, možná bychom mohli příští rok vyrazit :-) Díky za tipy ;-)

      Vymazat
  2. Je super, že klukům promítáte. Naši nám také promítali, dodnes na to mám tak krásné živé vzpomínky, užívali jsme si to jako vaši kluci podle té fotky. Ráda bych také promítačku pořídila, ale nevím, jak jsou dostupné ty staré pohádky...dá se to ještě někde v rozumné kvalitě sehnat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, všechno jsem to kupovala kdysi na Aukru, určitě bys to tam taky ještě sehnala, jen je asi potřeba mít trochu trpělivost a číhat.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář :-)